Libeň... rozfragmentovaná, děravá,
je jí vidět do dvorků, kde se žije. Libeň špinavá a opravdová,
neučesaná, ale taky spořádaná a důstojná, když se v neděli
jde na vycházku podél Rokytky. Důstojnost ulice a rozbordelenost
dvorku. Libeň ještě s chudými lidmi, s hospodskými pajzly, s
líbeznou Rokytkou. Rozbitá Libeň, malebná Libeň.
Do toho se stěhuje nakladatelské
družstvo. K místními koloritu přidává podmračené tiskaře v
bílých pláštích a zasněné redaktory, kteří mají věčně
nos v knihách. Šéfredaktor, redaktor, korektor, grafik,
obchoďák... v domě bydlí a zároveň pracují. V kanceláři se
všichni sejdou, do tiskárny chodí natěšeně.
Ráno si dají snídani na pavlači,
všichni se tam vidí a mávají na sebe z různých pater. Pak se
jde do práce. Někdo psát, někdo klikat, někdo tisknout. Na oběd
jdou spolu nebo s kamarády, někam na Palmovku. Odpoledne to nějak
odkroutí. A pak zpátky do bytu, vyzvednout děti, nechat je pobíhat
po zahradě. Dát si vínko. Na terase? Na střeše? V zahradě? Číst
si knihu na pavlači, dokud nerozsvítí pouliční lampy.
Comments
Post a Comment